PAN ŘEDITEL FEŘT
PAN ŘEDITEL FEŘT
Ihned zapamatovatelný originál, klidná chůze, úsporná gesta, tmavší pleť, tmavé živé vlasy, zkoumavé hluboké černé oči, úzká jadrná ústa, smál se spíše těma očima, rád, a rád by určitě častěji, kdyby neměl tak pevný charakter a lidský intelekt.
V jeho místnosti byl pořádek, ostatně jako v celé budově, uprostřed ředitelny krásný klavír, knihovna, administrativa a přímo proti dveřím z chodby, kterými musel každý do ředitelny vstoupit, obraz Beethovena. - „Pozor návštěvníku, jsi na půdě pravdy. Zbytečné noty, líbivé árie, nasládlá glissanda tu nenabízíme!“ – Hned vpravo dveře do sborovny, málokdy zavřené – tajnosti nás netrápí.
A tak také vyučoval. Barvitě, zaujatě, zajímavě. Žáci ho milovali. Někteří dokonce navštěvovali jeho výuku hudební nauky v dalším školním roce, kdy již nebyla pro ně v osnovách.
Hrál výborně na klavír, byl sbormistrem BOLESLAVU, komponoval a dirigoval. V jeho éře Mladoboleslavská filharmonie – díky jeho trpělivosti a ušlechtilé úpornosti, neboť si uvědomoval zázračnou moc hudby – dosáhla téměř prahu profesionality. Souborné provedení Dvořákových Slovanských tanců bylo zařazeno jako jedno z dalších představení do abonmá městského divadla. A na každém závěrečném koncertě Kruhu přátel hudby vystoupil host mezinárodního festivalu Pražské jaro – Richter, Rostropovič, Berman, Kogan. . . divadlo jásalo. Se sólista pražských operních scén nastudoval Mozartovu Korunovační mši – Kyrie, Gloria, Credo . . . . slova v té době podezřelá.
Jak to dělal a kdy odpočíval, to ví pán Bůh. Jak to naorganizoval a kolik vrásek a bolestí mu přibylo, to věděl jen on sám!
Ano, bylo hezké přijít na koncert – bylo uvařeno, napečeno, naservírováno. Bylo krásné přijít do hudebky a skrze ni na chvíli zapomenout na matematiku, fyziku, civilní obranu, dějepis. . .
Bylo příjemně tajemné potkat na chodbě pana ředitele Feřta, pozdravit a opět, jako vždycky, se v duchu zeptat a současně děkovat: Pane řediteli, mohu Vás mít rád?“
Jan Kvapil
