Hudba kolem nás
J.A.Komenský: Nic jiného duše naše tak od země nepovznáší jako zpěv. Nebo jakož matky zpěvem dítky kojí a libě uspávají, pocestní pak a robotní lidé na poli a na vinicích, i plavci na lodích a ženy předouc a šijíc, tesknost mysli odhánějí a práce své sobě oslaďují zpíváním veselým.
Neuvádím tento citát proto, abych zdůvodňoval význam hudby. Ten nelze popřít. Ale zmiňuji se o tomto názoru Komenského proto, abychom si hned na počátku uvědomili ten zásadní rozdíl mezi funkcí hudby v minulosti a v dnešku. Zatímco si člověk feudální společnosti zpíval – sám si zpíval – pro potěchu duše, člověk dneška je opředen sítí reprodukované hudby tak, že jí neunikne. Od rána do večera v rozhlase, v obchodě, v autobuse, v rychlíku, v ordinaci – všude až do omrzení zní hudba nejrůznějších žánrů a kvalit tak, že „už nám ani nevadí“. Tj. slyšíme, ale už ani nevnímáme – přichází takové zvláštní otupení – zevšednění – hudba se stala mrtvou kulisou a jako taková již stojí mimo náš život. Je to jistě jev přechodný – je však v dané situaci nutně k němu přihlížet, abychom pokud možno i při nutné stručnosti – dané vymezeným časem – postihli hudbu v naší společnosti v celé její šíři.
Tento negativní fakt, kterým začínám, je totiž také příznačný. Není umění lidovějšího, nejen lidem užívaného, ale lidu nezbytně potřebnějšího než právě hudba. Ještě dnes známe necivilizované kmeny, které nemají literaturu, nemají malířství, ale neznáme kmen, který by neměl hudbu. Protože hudba je tak svrchovanou, naléhavou potřebou lidového člověka nezkaženého, přirozeného, že bez ní prostě nemůže žít. To teprve výše organizovaná společnost křiví poměr k hudbě. Přírodní člověk vůbec nepřemýšlí o tom, je-li muzikální nebo ne. To se rozumí samo sebou, že je! Proto zpívá, hraje, tančí - zcela samozřejmě, bez zábran. Zpívá, hraje a tančí z životní potřeby. Nemůže ani jinak: musí! A má píseň lyrickou, taneční, veselou, třeba až rozpustilou, posmutnělou, lkavou, ale i jásavou. Je-li potřebí, má i píseň v boj. Vždycky je to potřeba člověka. A to je velmi důležité. To je zdravý pramen onoho nesmrtelného zdroje lidové hudby a lidového umění vůbec.
Tím je ovšem dán i široký rozsah funkce hudby, od nejnižší k nejvyšší. Dostaneme tak škálu, jakou sotva může vykázat jiné umění. Až k nejnižším spodinám lidské duše dovede hudba sestoupit a sloužit těm nejnižším pudům člověka. Rozličné ty odrhovačky víc než nízké úrovně jsou přece také hudba. A nevyhneme se tomu, jestliže to pohodlně vyloučíme z rámce hudby. Obrázek, který by byl na úrovni takové hudby, by si asi člověk na zeď nepověsil, ale gramofonovou desku s hudbou tohoto druhu si pustí pro potěšení. To je jeden pól hudby. Je však i druhý, právě opačný: hudba může dosáhnout i výšin, jakých rovněž žádné jiné umění. Jděme jen třeba s dílem Ludwiga van Beethovena od klavírních sonát až k nesmrtelné Deváté symfonii – a nelze než užasnout, kam až naopak zase může hudba vzlétnout a povznést člověka. Tak nebezpečně široké jsou možnosti hudby mezi dvěma póly.
Hlavní silou hudby je její mimořádná schopnost mluvy. Jak praví Božena Němcová: „Hudba je mluva sladká, každému srdci srozumitelná.“ Hudba je řeč – zvláštní řeč – účinnější, poněvadž nám podává myšlenky i city docela bezprostředně, ne opisem. Uvědomme si jen, kolika slov by musel užít básník, aby vyjádřil, co řek ne hudebník třeba jediným akordem – a ještě by nedosáhl takového účinku jako Bedřich Smetana například v začátku symfonické básně Vyšehrad nebo v prvních tónech Libuše. Co veršů by zde bylo zapotřebí – celé eposy, a ještě by to nebylo to. Proto, že básník opisuje slovy, co hudba řekne svými tóny přímo. V tom je právě ohromná, jedinečná síla hudby.
Vzpomeňme historie revolucí: není jedné, která by neměla svou píseň, svou hudbu. Musela ji mít, poněvadž ji masy potřebují. Zpěv vytvoří z davu kolektiv jako nic jiného. Ozve-li se revoluční píseň, je naráz z neorganizovaného davu sjednocený, vnitřně slitý kolektiv. Nic z lidí nedělá celek tolik jako hudba. Vzpomeňme písně v české historii od prvních duchovních zpěvů, přes husitský chorál, lidový zpěv pobělohorský, revoluční písně probouzejícího se národa až k současnosti. Vzpomeňme síly hudby v obou světových válkách. Vzpomeňme jaký dosah má hudba pro morálku, kázeň a posilu i mírové armády. Úmyslně jdeme až k těm nejelementárnějším znakům hudby, protože právě na ně často zapomínáme. Často pro stromy nevidíme les a pro tóny neslyšíme hudbu. Přestáváme si totiž uvědomovat tuto velikost, sílu, tu moc, která kolem nás prchá a v proudech uniká nevyužita.
Husitský chorál, lidové písně 17.století, 1848, obrození, světové války, okupace atp.
V hudbě je však i zvláštní, podmanivé kouzlo. Proč například mají lidé tolik rádi – a bez výhrady – Prodanou nevěstu? Ne pro její tzv. děj. Ten dokonce už ani nepoutá pozornost. Aspoň ne hlavní tu je, vezmou-li se Mařenka a Jeník nebo ne. Ale proto ji všichni milujeme, že nám svou hudební řečí tolik dá. V radostnosti té hudby je hlavní její kouzlo. Jdeme-li z představení Prodané nevěsty domů, jdeme jakoby docela jiní. Ale nejen její zdravý humor, ale i všechno ostatní, i vážné a dojemné scény jsou do poslední noty proteplené citem, který rozehrává struny v lidských srdcích.
Podobně bychom si mohli přirozeně jmenovat i jiné příklady ze studnice pokladů naší i světové hudby.
Vždy je to jako s resonancí. Vyzařuje-li dílo chvění citu – nutně rozvlní v odezvu i příslušnou strunu lidského srdce. Znáte to dobře z vlastní zkušenosti. Já vám ji znovu přiblížím, abychom měli bezprostřední zážitek.
J.Suk: Serenáda Es dur pro smyčce op.6, I.věta 5´
Mladistvý vzlet, touha čistého citu 18letého Josefa Suka, plašícího smutný stín odcházejícího jinošství a hledajícího opojení slunné radosti – to je vůně této neobyčejně šťastné hudby. Netřeba ji vykládat – působí sama, bezprostředně.
Stejně bezprostředně – i když na opačném pólu – působí Foersterův sbor „Polní cestou“.
J.B.Foerster: Polní cestou 3´
V hlubokém smutku – není však tragický v drásající bolesti – měkne v usmíření zářivého letního dne. Je zde nesmírný kontrast. Ne rafinovaně hledaný, ale tak v lidském osudu přirozrně vyplývající: zmařený dívčí život odchází do lůna země a plné nádheře květů hýřící letní krajiny. Hudební obraz je tak sugestivní, že textový obsah vytuší i ten, kdo jej vůbec nezná. A nejen jej vytuší, ale je jím i vzrušen (pozn. Hilmera [1])
To jsme vlastně na cestě do oblasti intimní lyriky. Skladatel někdy neudává obsah své vzpomínky a tají jej v základní náladě obrázku. V Janáčkově cyklu „Po zarostlém chodníčku“ je to například „Lístek odvanutý“. Jde tedy o vzpomínku na něco, co se člověku ztratilo jako lístek větrem odvanutý.
L.Janáček: Lístek odvanutý 4´
Bylo by pošetilé domýšlet si násilně výklad tam, kde není dán a zřejmě ani není nutný. Vzpomínka stejně křehká a krásná jako současně trýznivá jako každé loučení.
Hovořívá se často o subjektivitě některých děl a často zde bývá vyslovováno jmého Josefa Suka. Před časem to dokonce znělo jako příhana. Jako ironická otázka „Co nám je do subjektivního citového meditování?“ Jak ono to vlastně je? V cyklu klavírních skladeb „O matince“ vypráví Suk svému synkovi, který ztratil maminku dříve než ji mohl poznat „o matince, jaká byla jako holčička, jak dospívala, jak se spolu poznali, jak se měli rádi, s jakou láskou pečovala o něho, malého Pepču, chovala jej, zpívala mu, hrála si s ním…".
Skladba „Jak zpívala matinka za noci chorému děcku“ je podivuhodná ukolébavka úchvatné melodické krásy, zvláštně sevřená úporným zazníváním jediného tónu – b ´ - . Ono neklidně pulsující srdce matky se sklání s konejšivou písní nad postýlkou nemocného dítěte. Subjektivní? Ano. Je však bolest jedné určité matky skutečně jen subjektivní, že jde mimo dosah našeho citu? Necítí stejně s ní každá dobrá máma a s ní každý dobrý člověk? Nestává se z původně subjektivního objektivní cítění obecně lidské? Odpovězte si po poslechu skladby sami.
J.Suk: Jak zpívala matinka za noci chorému děcku (z cyklu O matince)
Otázka srozumitelnosti uměleckého díla, tedy i hudby, je dost často diskutována. Nejen v souvislosti s hudbou současnou, ale i s tzv. hudbou vážnou vůbec (Bach, Beethoven atd.). Často stojí v cestě zbytečné předsudky o tom, že jenom poučený intelektuál je schopen poslouchat a chápat taková díla. Takto uměle vytvořené rezervace nejvíce brzdí přístup lidí k celému nesmírnému bohatství hudby. Až se nám podaří tyto předsudky vymýtit z mysli lidí, bude cesta otevřená. Je sice pravda, že bude určitý a někdy i dost značný rozdíl mezi chápáním hudby u hudebníka odborně hluboce poučeného a laika. Ale rozhodně není tento rozdíl v pravé podstatě. Hlavním orgánem pro přijímání uměleckého krásna je přece otevřené srdce a cit člověka. A to je zjištění stejně důležité jako krásné.
Proto, voláme-li dnes po tom, abychom vychovali člověka harmonicky vyrovnaného, člověka, který je pracovně a rozumově vyspělý a současně i zušlechťován krásnem, člověka, jehož cit se otvírá pro pochopení všelidské lásky – potom musíme otevřít všechny cesty, které vedou ke zdrojům, z nichž je možno věčně čerpat krásu až neuvěřitelně krásnou, abychom ji dokázali zachytit a promítnout do všedního dne.
Tempo života se zrychluje. Stroje často přehlušují tep lidstva. Věda strhává atomy člověka do víru světem, k letům životem jako vesmírem. Kybernetické stroje neúprosně pravdivě sčítají vteřiny, kapky\ potu, kapky krve, metají nám v tvář skutečnost stejně krásnou jako i tvrdou. V tomto kolotání však občas přece jen zaslechneme tep srdce. Tep více synkopický než pravidelný. Srdce, které churaví, poněvadž nemá dost krve prokysličené krásnem a ušlechtilostí citu. Srdce, které bývá sobecké a unavuje se nejen tempem ale i sebetrýzněním. To je prostá diagnoza všeobecné choroby člověka našeho věku. Tu musíme léčit. Nejen pro nějakou soukromou zálibu, ale všeobecnou potřebu vyrovnání disproporcí mezi rozumem a citem.
To není, přátelé, fráze. To je život, který fráze boří. To je skutečná a hluboká potřeba člověka, člověka, který stejně věří v sílu strojů jako ve vůni mateřídoušky v úvozu.
Pozn. Petra Feřta:
[1] Oldřich Hilmera –český sbormistr a hudební skladatel (1891-1948), žák J.B.Foerstera
